Epická cesta pravého trpaslíka Pitrýska
Alebo príbeh o hľadaní spriaznenej duše, o husiach, ktoré mali kurie oká, o priateľstve, poznaní a živote jedného malého trpaslíka.
Pitrýsková epická cesta za láskou a šťastím je šperk medzi rozprávkami, vybrúsený z tých najkrajších diamantov, vsadených do zlatých kvetov, ktoré kvitnú a žiaria ako rubíny pri mesačnom svite. A tvorcom tohto šperku nie je nikto iný ako Ludvík Aškenazy. A ako to býva, ani tu nešetril pán Aškenazy svojim talentov a vytvoril impozantnú symfóniu emócií, ľudských charakterov, radosti i sklamania a to všetko zabalil tak príjemne a umne do obalu detskej rozprávky, postavičiek trpaslíkov, kráľov, čarodejníkov, podvodníkov a ľudožrútov.
„Nevědeli, jak ta jejch pohádka začína a jak končí, ani co s nimi bude. Úprimně se divili, proč jsou spolu, ale se řiká, život je svedl dohromady, a tak žili.“
No, keď budete čítať pozorne, začujete ešte jeden hlások, ktorý vám našepká, že to nie je len taká obyčajná rozprávka pre potešenie tých najmenších, ale je to poučný návod pre nás dospelých ako byť dobrý a láskavý a nedať sa tomuto svetu, v ktorom je to občas zlé a neprajné. A nenechať sa obalamutiť tými, ktorí nám medové motúzy popod nos ťahajú, ale ich úmysly sú černejšie ako uhlie v peci.
„Než došli k pařezu, poopravil Černobýl Pitrýskovi královskou korunu, narychlo ji přeleštil na hlavě rukáve svého černokněžnického hábitu a řekl trochu přidušeně: „Vidím, Veličenstvo, velké shromáždění lidu Bambuti. Je správné, když lid čeká na svého krále a král mu kyne z výše svého majestátu. Je někdy ovšem příjemnější, když se lid nesrocuje ani do davu, ani do hloučku čítajících více než dva lidi. Dnes budeme jmenovat prefekta policie, královského kata a jeho dva pomocník.“
Pritrýsek je malilinký trpaslík z rozprávky, z ktorej utiekol, pretože nemohol vystáť neokrôchané spôsoby jednej husy a vydáva sa na cestu svojho života. Stretne pána Srdce, neskôr aj malého trpaslíka a intrigána Orlanda Pellegriniho, podvodníka prefíkaného, ktorý v skutočnosti vôbec nebol trpaslík. Pitrýsek cestuje v krabici na klobúky, v ktorej spoznáva svoju životnú lásku princeznú Pipinu, a ocitá sa až Afrike, kde sa stáva kráľom ľudožrútov, ktorým vôbec nechcel byť. No napriek jeho nezáujmu o korunu kráľovskú, ho neminú kruté pravidlá politiky.
Najrozprávkovejšia z rozprávok
A ak vám to nebolo dosť dobrodružné, tak Pitrýsek ešte jazdil na taxíka ako maskot, vystupoval v divadle ako ôsmy trpaslík a na bocianovi letel až do Dánska, len aby sa stretol s pánom Andersenom. A ak vám ani to nie je dosť, tak prosím neleňte a pustite sa aj vy do Putováni za švestkovou vůní, aneb, Pitrýsek, neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka. Je to úžasné čítanie. Pán Aškenazy je majster slova, jeho štýl písania je ako výbuch rozprávkových fantázií, neutíchajúca sopka, ktorá chrlí jednu nádheru za druhou. Jej láva nie je boľavo pálivá, je farebná veselá a nežná a vleje sa do každého srdiečka malého i veľkého, ktoré sa do tejto rozprávky začíta. Putovaní za švestkovou vůní je tá najrozprávkovejšia rozprávka akú kedy moje oči čítali. Nič v tomto príbehu nie je obyčajné. Aj tie najvšednejšie, najnenápadnješie veci ožívajú, majú čarovnú dušu, svoj príbeh, každá veta akoby otvárala ďalšie dvere do nepoznaného a vy neviete kam sa skôr pozerať, keď prechádzate komnatami nevšedností, kde je to nádherne zladené do neskutočne lahodnej, ľúbivej, voňavej pochúťky.
A potom sú tu Gnomovia, veľký Gnom a kopec tých malých usilovných roztopašných a kto vie, či sú to tí istí ako z planéty GNU, alebo ich vzdialení príbuzní, to otázka skôr pre špeciálneho agenta X. Ale je isté, že Pitrískové stretnutie s Veľkým Gnomom bolo signifikantne magické, pretože len stretnutie s Veľkým Gnomom môže vypovedať pravdu o podstate bytia aj takého malého trpaslíka akým je Pitrísek. A on spozná svoje pravé poslanie a jeho hľadanie nájde konca.
„Vždycky někoho potkám, pák ho zase ztratím; koho mám rád, ten není, a tak jen stále hledám.“
Keby vedeli knihy tancovať a spievať, tak tejto by sa nôžky nezastavili a hrdielko by trilkovalo ako slávik pri splne mesiaca, a potom by sa zmenila na ranné vtáča a vyspevovala by ďalej s radosťou, ktorá by zaliala hrejivým teplom celý svet, že aj slniečko by závisťou zazeralo.
Je vskutku až neuveriteľné, že človek, pre ktorého bola čeština druhým jazykom a učil sa ju ako dospelý, dokázal narábať so slovami s takou ľahkosťou a tak bravúrne. Neplytval nimi. Spájal ich tak, ako by to nikoho nenapadlo a tým spojením im dával nový rozprávkovejší význam a zároveň dôležitosť. Jeho štýl je unikátny, inteligentný a nenapodobiteľný. Kniha o Pytrískovi vyšla po prvý krát v roku 1959 s poetickým názvom Putováni za švestkovou vůní aneb Pitrýsek, neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka, neskôr vyšla ešte niekoľko krát so skráteným názvom Putováni za švestkovou vůní, aká škoda. Je nádherne ilustrovaná Helenkou Zmatlíkovou, detské očká majú na čo pozerať. V roku 1998 bola dokonca spracovaná do televíznej podoby formou 13 večerníčkových príbehov a dostupná je aj ako audio kniha. Ale verte, že nič nenahradí to obyčajné čítanie knihy, keď sa ponoríte do neuveriteľného sveta malého Pitrýska.
Nežná duša Ludvíka Aškenazyho
O Ludvíkovi Aškenazym sme sa na škole neučili a jeho knihy sme nečítali a aká škoda pre nás. Dozvedieť sa o ňom viac, ako všeobecne známe informácie, nie je ani dnes veľmi jednoduché. V roku 2001 nakrútil režisér Pavel Linhart dokumentárny film Spokojeně vypadajíci pyknik – Ludvík Aškenazy, priznám sa tento dokument sa mi zatiaľ nepodarilo vzhliadnuť, to výzva do budúcna. No podarilo sa mi objaviť rozhovor s jeho synom Jindřichom Mannom v relácii Českej televízie Na plovárne z roku 2013. No, ale úplne najkrajsie čítanie o Ludvíkovi Aškenazim nájdete v knihe Arnošta Lustiga „3×18 (portréty a postřehy)“ , ktorú sa naozaj oplatí prečítať, pretože je skvelá, a v ktorej opisuje Ludvíka Aškenazyho tak, ako to môže urobiť len človek, ktorý ho dobre poznal a bol jeho blízky kamarát a jednou jedinou vetou vystihol všetko to, čo sa v príbehoch pána Aškenazyho skrýva:
“ Ludvík Aškenazy byl nejněžnejší duše, jakou jsem kdy potkal. … Viděl věci po svém a tak je také dělal. Měl osobitý způsob vzdoru. Nedal si toho moc líbit. Měl něžnou duši, ale silnou vůli.“
„Aške nedělal snad nic rychle…. Byl nadán pomalou píli, neuspěchanou snahou o pravdu.“
Podobného ho opísal aj syn Jindrich v spomínanom rozhovore: „Můj otec byl hrozne pilný člověk, který vzbuzoval dojem, že nic nedělá.“
Tak si doprajme ešte kúsok rozprávania Arnošt Lustig o Aškem:
„Narodil se své polské mamince ve vlaku mezi Polskem a Čechami v Českém Těšíne a tak získal české občanství a českou národnost… Měl za ženu dceru Heinricha Manna Eriku a jejich první syn, Jindřich, se narodil, ještě než měli svatební papíry v pořádku, a tak prožil směšnou anabázi, jak lze z téměř nemanželského dítěte udělat manželské…
Uměl zbavovat všechno všední banálního. Vidět jádro věci. Ani když psal, ani když debatoval, nezpíval písně, které by burácely. Neměl rád třesk a břink. Rozděloval v lidech lidské od nelidského. Posuzoval každého podle charakteru, podle činu, ne podle původu, národnosti, náboženství, rasy. Jeho měřítka nebyla ani židovská, ani ruská, ani komunistická, měřil lidi lidskosti, všechny lidi, všechny třídy, všechny země. Pomáhala mu něha a porozumění, jako jinému pomáhá vůle a síla.
Psal, jako by malíř nanášel barvy duše. Poezii duše. Nezapomenutelné obrazy lidí nebo věcí, kolem kterých stokrát prošli a už si jich skoro nevšímali. Dokázal propojit pravdu s poezii, obtěžkat své něžné řádky vším, čím nás pravda a poezie obohacuji. Psal o úzkosti člověka uprostřed lidí, o jeho osamění, o tom, co povzbuzuje lidská srdce, co vrací lidem krásu a smysl a důstojnost. Inspirován tušením, co by bylo možné a co bychom neměli zapomínat, ztratit nebo zmeškat, vracet se znovu a opět do říše fantazie, pohádek s nečekaným koncem, z bohatství duše dětí a každého člověka, k důvěrným odhalením charakteru svých dětských hrdinů i jejich dospělých průvodců, k harmonii jejich srdcí a existence. Připominal neúnavně a jemně základní city, které v nás dřímají zahlceny a přehlušeny všedností, drsností našeho života a osamělostí uprostřed davů a vřavy, přehlušeny nebezpečím bomby. Název jedné z jeho rozhlasových her – Dítě a bomba – nebyl náhodný. Bál se všeho, co paralyzuje člověka. Co popírá nebo tlumí nebo umlčuje jeho vášně, jeho fantazii, jeho touhu, co ho ochromuje, co by ho mohlo zakřiknout. Zní v něm neutuchající lítost, bolest srdce a hanba, ale zároveň naděje. Věřil, že jediná zkušenost, jediný zážitek, jediná epizoda nebo vzepětí vyvede člověka z bludiště, v němž ztratil cestu a výhled a možná i sebe. O tom psal, jak uměl, jako málokdo.
K tomu ani niet čo dodať, len sa pustiť do čítania. S pokojom v duši a bez výčitiek spomaľte svet a vychutnajte si rozprávanie o Pitrýskovi.
A na záver rozprávania o Putováni za švestkovou vůní, aneb, Pitrýsek, neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka ešte jedna myšlienka z knihy Arnošta Lustiga: „Přítel není ten, koho nejčastěji vidíš, ale na koho nejčastěji myslíš.“
Autor M.B, Foto: M.B.
- Ludvík Aškenazy, Putováni za švestkovou vůní, aneb, Pitrýsek, neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka, Euromedia Group k.s. – Knižný klub, 2005
- Arnošt Lustig, 3×18 (portréty a postřehy), Nakladatelství andrej šťatný, Praha 2003
